Síťové karty jsou nedílnou součástí výpočetní techniky. Zažité jsou natolik, že je považujeme za naprostou samozřejmost. Máte však povědomí o tom, jaké existují síťové karty, jak je připojit a podobně?
Pakliže se síťovým kartám budeme věnovat od základu, musí jistě zaznít jejich anglický název Network Interface Controller. Z něj mimochodem vznikla populární zkratka užívaná v informace, kterou je NIC. Zjednodušeně řečeno jde o prvek neboli komponentu výpočetní techniky umožňující připojit se do konkrétní lokální počítačové sítě, potažmo k internetu.
V podstatě každá dostupná výpočetní technika na trhu je již automaticky vybavena síťovou kartou, bez níž by použitelnost takového počítače nedávala smysl. Nutno však podotknout, že síťové karty nejsou jen záležitostí stolních počítačů a notebooků, ale také výkonných serverů. V jejich případě je kladen větší důraz na možnosti komunikace, datovou propustnost, spolehlivost apod. Jednotlivé síťové karty se od sebe liší svým zpracováním a způsobem připojení.
Na úvod je třeba zmínit, že pořízení nové síťové karty není jen záležitostí ethernetového kabelu. Existují totiž dva základní typy síťových karet, které danému zařízení, potažmo výpočetní technice umožňují připojení k síti.
Síťové karty určené pro připojení síťového kabelu jsou vybaveny speciálním konektorem RJ-45. Pokud z nějakého důvodu nemůžete kabel dovést k počítači či notebooku, lze využít bezdrátovou síťovou kartu Wi-Fi. S pomocí ní se do počítačové sítě, respektive k internetu připojíte bez nutnosti kabelu.
Rozhodnutí, zda zvolit LAN nebo Wi-Fi sítovou kartu je pouze na vás samotných, a to s ohledem na použitou výpočetní techniku a to, co od takové síťové karty očekáváte. Je pravdou, že kabel je zárukou kvalitnějšího a rychlejšího připojení. Na druhou stranu Wi-Fi se neustále zrychluje, a hlavně odpadá nutnost vedení ethernetového kabelu. Například s notebookem se můžete připojovat skrze Wi-Fi, datové úložiště raději připojíte přes kabel.
Informace o tom, že síťové karty jsou dnes nedílnou součástí každé výpočetní techniky z části prozrazuje, s jakým typem síťové karty se z pohledu vstupního rozhraní můžete nejčastěji setkat. Je to integrovaná síťová karta, která je nedílnou součástí základní desky počítače. U stolních počítačů je víceméně nezbytností, u notebooků přijdete do styku i s bezdrátovou síťovou kartou bez možnosti připojení ethernetového kabelu.
Integrovaná síťová karta však není tím jediným, s čím se můžete spokojit. Každý má trochu odlišné nároky z hlediska síťového provozu a využití síťových karet. Proto jsou tu ještě další dvě kategorie.
Jak už prozrazuje název, interní síťové karty jsou aplikovány v rámci šasi stolních počítačů. To znamená, že se zasouvají do příslušných slotů základní desky. Dříve byly hodně rozšířené PCI síťové karty, dnešnímu trhu pochopitelně vládnou PCIe síťové karty. Ty využívají PCI Express slot přinášející větší přenosové rychlosti. Do těchto slotů lze umístit LAN síťovou kartu, ale také Wi-Fi síťovou kartu. Při jejich nákupu si dejte pozor na nekompatibilitu slotů. Pořizujte síťové karty pro sloty ve vašem počítači.
Když bychom měli několika slovy popsat základní podobu interní síťové karty, jedná se vlastně o speciální komunikační obvod, jehož součástí jsou konektory, ROM paměť, měnič napětí, LED diody a ostatní prvky.
Externí síťové karty jsou takové, které nevkládáte do počítače, ale připojujete je k výpočetní technice skrze vnější porty. Nejčastěji je to prostřednictvím portu USB. Setkat se můžete s variantami USB-A, ale také novějšími a rychlejšími konektory USB-C. Externí síťové karty možná nenabízí takovou přenosovou rychlost, na druhou stranu jsou spolehlivé a jsou zdrojem patřičné mobility. Využít je můžete u libovolné výpočetní techniky. Své prvenství nachází hlavně u notebooků, které mnohdy nedisponují LAN konektorem. S pomocí USB síťové karty ho snadno doplníte. Alternativou se pak stávají nejrůznější USB huby nebo dokovací stanice. Ty konektor RJ-45 také obsahují, včetně mnohých jiných.
V rámci dělení síťových karet na základě vstupního rozhraní ještě dodáme, že existují i méně využívané typy síťových karet, mezi které se řadí například Mini-PCIe. Další možností je dosažení síťového spojení skrze ExpressCard v notebooku.
Při výběru síťové karty se samozřejmě budete zaobírat nejenom jejím typem a provedením. Jsou to i nejrůznější funkce, jimiž mohou být síťové karty vybaveny. To se týká i odlišného počtu portů RJ-45, na což budete cílit kupříkladu u serverových síťových karet, kde sehrává důležitou roli i snížené zatížení procesoru.
Dnes už je většina karet vybavena funkcí Plug and Play, v rámci jejichž instalace nemusíte cokoliv nastavovat. Dodatečný software pro řízení síťového provozu je součástí vybavenějších a profesionálnějších karet pro náročné uživatele. Vhod vám přijde i možnost zapnout počítač připojený do sítě na dálku. K tomu slouží funkce Wake On LAN.
Především u bezdrátových síťových karet se setkáte s možností odejmout anténu z karty a nahradit ji jinou, třeba výkonnější. Pokud chcete docílit větší propustnosti dat u bezdrátových karet, hodí se možnost aplikace většího počtu karet. Tato funkce se skrývá za výrazem MIMO. Jestliže chcete snadno a rychle nakonfigurovat síťové připojení, je tu funkce WPS. Dále je to QoS neboli možnost dát přednost vybranému datovému přenosu, Miracast, Bluetooth a ostatní.
S pořízením síťové karty souvisí také jedna z nejdůležitějších věcí, kterou je přenosová rychlost. Ať už si kupujete LAN síťovou kartu či Wi-Fi síťovou kartu, je třeba k tomuto parametru přihlížet. Přenosová rychlost je nejčastěji uvedena v Mbps neboli Mb/s – megabity za vteřinu. Pokud byste chtěli z tohoto údaje zjistit, kolik je to MB/s – megabajtů za vteřinu, stačí údaj v megabitech vydělit osmi. Z logiky věci jasně vyplývá, že čím větší hodnota přenosové rychlosti, tím lépe.
Přenosová rychlost je samozřejmě odlišná pro ethernetové síťové karty a ty bezdrátové. Připojení k síti přes RJ-45 může dosahovat rychlost 100 Mbit/s, 1 000 Mbit/s, 2 500 Mbit/s, ale i 10 Gbit/s. Například serverové síťové karty budou z tohoto pohledu jistě náročnější.
U síťových karet umožňujících bezdrátové připojení hraje celkem zásadní roli, jaké přenosové pásmo se využívá. Je tu zastaralejší frekvence 2,4 GHz a nové pásmo 5 GHz. Každé pásmo se potom rozděluje na jednotlivé standardy spjaté s teoretickou přenosovou rychlostí. V tomto směru můžete čerpat v jednom z našich předchozích článků Přehled standardů Wifi a Bluetooth. Celkem vypovídajícím parametrem připojení k síti je kromě rychlosti samotná latence.
Na závěr přicházíme ještě s drobnou radou, jak nainstalovat síťovou kartu. U té externí není žádný problém. Připojíte ji USB konektorem k výpočetní technice a máte po starostech. Pokud jde o interní síťovou kartu, postupujte následovně.
Operační systém rozpozná nové zařízení a nainstaluje ho, viz. zmínka o Plug and Play. Pokud jde o propracovanější síťovou kartu, můžete následně doinstalovat příslušný software pro řízení síťového provozu a přidružené úkony.