Zvukové karty jsou dnes nedílnou součástí výpočetní techniky. Rozšiřující prvek stolního počítače nebo notebooku sloužící pro zpracování audiosignálu na vstupu a výstupu. Převod analogového signálu na ten digitální, v rámci něhož dochází k utváření zvuku. Součást počítače ovládaná softwarově, která nabývá bezpočtu podob a provedení.
Ještě, než vznikly podoby současných zvukových karet, objevovaly se první náznaky jejich odnoží. Například ve formě telefonního sluchátka jako nedílná součást počítače Sinclair ZX Spectrum nebo speciálního čipu, který měly počítače Commodore 64. Výstupem byl monitor, ale také externí zesilovač.
Skutečná zvuková karta ve formě, jakou známe dnes se objevila po delší době. Jedním z prvních a významných výrobců zvukových karet byla společnost IBM PC byl AdLib, po níž následovala známá firma Creative Labs. Prvními čipy se staly Yamaha YM3812 a mnohé další. Rozmach ryze integrovaných zvukových karet na základní desce přišel v 90. létech 20. století. Jedním z nejznámějších čipů je ten s označením AC97.
Zjednodušeně řečeno lze říci, že zvukové karty jsou tvořeny dvěma systémy, respektive mají dva převodníky. Jeden je analogově-digitální známý pod zkratkou ADC a ten druhý je digitálně-analogový označovaný jako DAC. Vše souvisí s časovým intervalem, v rámci něhož je zajištěn stav signálu. Samotná digitalizace je prováděna prostřednictvím vzorkování. Odtud také vzešel pojem vzorkovací frekvence. Vygenerované digitální záznamy, potažmo digitálně-analogové převody jsou ve formě signálu přiváděny na výstupy zvukové karty.
Zvukové karty utvářejí zvuk, který můžete vnímat skrze různé reproduktory a sluchátka. Zároveň nabývají mnoha podob, a to především z pohledu vstupního rozhraní a tím pádem i fyzického provedení. Nejčastější jsou tři typy zvukových karet.
Základním modelem jsou integrované zvukové karty. Jejich název prozrazuje, že jsou nedílnou součástí základní desky. V dnešní době jsou integrovanou zvukovou kartou vybaveny v podstatě všechny stolní počítače a notebooky. Toto řešení je efektivní z pohledu úspory místa, ale i finančních nákladů. Tento druh zvukových karet přináší základní zvukové možnosti, které jsou pro běžné využívání výpočetní techniky dostačující. Určitým omezením integrovaných zvukových karet je kvalita výstupu, základní konektorová výbava a menší zesílení.
Pokud toužíte po vyšší zvukové kvalitě, lepší redukci šumu a podobných zvukových parametrech, nabízí se interní zvukové karty. Tato zvuková karta je samostatnou součástí, respektive komponentou a vkládá se do stolního počítače. Ve své podstatně jde o destičku s řadou obvodů a konektorů podobnou grafickým a jiným interním kartám.
Předností interní zvukové karty je menší zpoždění a vícekanálová reprodukce zvuku. V závislosti na konkrétním modelu se domůžete prostorového zvuku a dostane se vám vyšších možností z pohledu nastavení zvuku. Interní zvukové karty jsou obvykle doplněny o speciální software, s pomocí něhož lze změny realizovat. Rychlé zpracování dat často využijí nahrávací studia. Jediným omezením může být snad jen menší množství dostupných konektorů, i když stále předčí nabídku integrovaných zvukových karet.
Staré interní zvukové karty se k počítači, potažmo k základní desce připojovaly skrze IDE rozhraní. Současné moderní karty se připojují prostřednictvím slotu PCI a PCIe. Při jejich instalaci tedy musíte počítat s minimálně jedním volným slotem na základní desce.
Pokud si pořídíte interní grafickou kartu a rozhodnete si ji nainstalovat svépomocí, držte se následujících kroků a doporučení.
Tento typ zvukové karty bývá označován, jako USB zvuková karta nebo zvuková karta k notebooku. Vliv na má především mobilita daného zařízení, které se k výpočetní techniky připojuje skrze USB port. Jde tedy o externí zařízení využitelné nejenom u notebooku, kde se nespokojíte s integrovanou zvukovou kartou, ale i u stolního počítače. Externí zvuková karta nevyžaduje žádný volný prostor na základní desce, pouze jeden volný konektor USB.
Ideálním řešením není jenom kvůli mobilitě, ale také širším možnostem konektivity. Snadná instalace se pojí hlavně s minimálním rušením signálu, kvalitním zesilovačem a bohatými možnostmi nastavení. Vysoká kompatibilita zaručuje maximální použitelnost. Externí zvukové karty mohou obsahovat větší množství konektorů, což využijí i hudebníci. Pomyslným vrcholem těchto karet jsou externí zvukové karty Hi-Fi, u nichž je kladen důraz na hloubku a kvalitu zvuku. To má na svědomí obvykle profesionální DA převodník. Zvukové karty tohoto typu se liší i svou velikostí.
Jejich určitou nevýhodou je vyšší pořizovací cena a u některých modelů se můžete setkat s vyšší latencí. Hodně tedy záleží na tom, k čemu bude externí zvuková karta sloužit. Speciální kategorii tvoří například herní zvukové karty, u nichž je kladen důraz na prostorový zvuk a jiné vymoženosti, které ocení hlavně hráči počítačových her. Novodobé herní zvukové karty mají nejenom podobu externí, ale také interní.
Alfou a omegou zvukové karty je bezpochyby počet vstupů a výstupů. Ten se samozřejmě odvíjí od toho, k čemu je zvuková karta využívána. Jiné požadavky má začátečník pro domácí užití, odlišné zase uživatel pro profesionální práci. Na počátku všeho je tedy vhodné si rozmyslet, co od zvukové karty očekáváte.
Zvukové karty mohou mít jeden, dva, ale i čtyři, osm nebo až dvojnásobek vstupů. Každý vstup a výstup má pochopitelně své upotřebení. A jaké jsou nejčastější vstupy a výstupy?
Zkratka Hi-Z představuje vysokoimpedanční režim, který slouží pro nahrávání z hudebních nástrojů typu elektrické kytary. MIDI zase využijete u starších zařízení. Mikrofon je obvykle označen zkratkou MIC, vstup pro hudební nástroje má značení IN. Optický vstup dokáže rozšířit počet připojených zařízení. Setkat se můžete i s označením phantomové napájení, které umožňuje připojit kondenzátorový mikrofon.
Při výběru zvukové karty je třeba zohlednit nejenom její provedení, počet vstupů a výstupů. V závislosti na užití se můžete zaměřit i na některé další technické parametry vypovídající o kvalitách zvukové karty.
Je to kupříkladu bitová hloubka prezentující dynamiku zvuku. Určitým standardem odpovídajícím kvalitě CD nosiče je hodnota 16 bitů. Čím vyšší bitová hloubka, tím větší blízkosti ke kvalitě analogového signálu. V případě profesionálního užití a nadstandardní bitové hloubky je tedy třeba volit parametr 24 bitů.
Dále je to také vzorkovací frekvence, u níž se můžete setkat s alternativním označením sampling. Vyjadřuje počet vzorků načítaných za jednu vteřinu právě při převodu signálu z analogu na digitál. Obecně platí, že čím vyšší číslo, tím vyšší kvalita zvuku. Opět lze v souvislosti s CD kvalitou zmínit hodnotu 44,1 kHz. Běžně narazíte na údaje 96 kHz, 192 kHz, 384 kHz a více.
Při volbě zvukové karty si všímejte také počtu kanálů. Pokud budete chtít reprodukovat prostorový zvuk, tedy vícekanálový zvuk, měla by ho zvuková karta podporovat. Za běžný standard je u většiny typů zvukových karet v libovolném provedení považován prostorový zvuk 5.1 a 7.1.
Produkt | Kód | Skl. | Cena |
---|---|---|---|
HP Compaq PCI síťová karta 116188-001 | MKCZ-8389 | 1 ks | 14,02 € |